Léto přeje koníčkům všeho druhu, proto přinášíme další díl cyklu Víc než jen hobby, v němž představujeme zaměstnance MD logistiky, kteří se věnují zajímavým zálibám.

Není volant jako volant
Milan Herrmann strávil za volantem nákladního auta většinu svého pracovního života. Od roku 1976 jezdil pro tehdejší Mrazírny Dašice na rozvozu mraženého zboží, když se po roce 1989 otevřela možnost práce v mezinárodní kamionové dopravě v sousední firmě, zamířil tam. Následně se vrátil do dašických mrazíren a za volantem zůstal v MD logistice až do svého odchodu do penze v listopadu roku 2018. Tehdy odcházel po jednadvaceti letech práce pro MD logistiku opět z místa řidiče mezinárodní kamionové dopravy. Ale i poté podniku krátkodobě vypomáhá jako řidič. Dá se říci, že volant je nejen jeho profesním osudem, ale také životní láskou. Milan Hermann totiž opečovává a renovuje čtveřici historických vozů Mercedes-Benz.

Jak jste se k tomuto koníčku dostal, jak dlouho se mu věnujete?
Je to opravdu hodně dlouho, od roku 1988. Historická auta mě zajímala odjakživa a vždycky jsem toužil nějaké mít.

Co vás na starých autech baví a přitahuje, proč jste si zvolil tento koníček?
Řekl bych, že je to jednoduchost těchto vozů a jejich kvalita. Dnešní auta už v takové kvalitě nejsou. Dřív se vyráběla auta, aby vydržela, dnes mám pocit, že je to spíš naopak, navíc jsou dnešní auta hodně složitá a náchylná k poruchám.

Jaký byl váš první veterán? Máte ho stále?
Jako první jsem si pořídil Škodu Popular z roku 1938. Ale už ho bohužel nemám, chtěl jsem později kabriolet Škodu Felicii v provedení Roadster, tak jsem Populara musel prodat. Felicii jsem kompletně zrenovoval, ale protože se ve mně probudil zájem o značku Mercedes-Benz, prodal jsem ji do Klánovic pánovi, co půjčuje auta na filmová natáčení, a koupil jsem si prvního Mercedesa.

O jaký typ šlo?
W120 „Ponton“ z roku 1961 a ten stále vlastním. Od té doby jsem už u této značky zůstal. Pak se naskytla příležitost pořídit Mercedes-Benz W111 Heckflosse, takzvané „Křídlo“ z roku 1963. Jde o typ vyráběný po „Pontonu“, je to auto plné chromu a ozdobných lišt, které vypadá skutečně moc pěkně, tomu jsem neodolal.

Jaké další Mercedesy máte dnes ve sbírce?
Ještě jsem si pořídil dva – Mercedes-Benz W123 Coupé, takzvané „Piáno“ z roku 1977 a dále Mercedes-Benz W115 z roku 1968. Ale už narážím na prostorové možnosti – nemám je kde garážovat.

Který vůz považujete vy sám za nejcennější, dá se říci, který máte nejraději?
Momentálně si nejvíce považuji „Křídla“ z roku 1963, protože je kompletně zrenovováno. Ještě starší „Ponton“ je zatím před renovací v původním stavu tak, jak jsem ho koupil.

Někteří sběratelé dávají přednost původnímu stavu veterána před rekonstrukcí, není to tak?
Ano, je to pravda, ale časem je nějaká údržba a opravy nevyhnutelná – například u „Pontonu“ budu muset vyvařit některá místa podlahy. Dřívější vozy neměly žádnou antikorozní úpravu, což je znát.

Jak si vybíráte vozy, které zařadíte do sbírky? Máte vyhlédnutý určitý typ, který poté sháníte, nebo spíše čekáte, až narazíte na zajímavé auto?
Je to různé. Například když jsem prvně viděl můj současný „Ponton“ na srazu veteránů v Brně, kde mi ho jeho tehdejší majitelka nabízela, tak jsem si hned říkal, že ho musím mít. Podobně jsem si na jiném srazu vyhlédl i „Křídlo“, kde mě doslova ohromilo a byla to láska na první pohled. Měl bych i vytipovaný vůz, který bych si rád pořídil, je to roadster Mercedes-Benz W113 zvaný „Pagoda“, ale to už jsme za hranicí našich finančních možností.

Renovujete si vozy sám nebo s někým spolupracujete?
Veteránům se věnuji se svými dvěma syny. „Křídlo“ jsme si opravovali zcela sami, tehdy jsem měl štěstí, protože jsem sehnal pěkné kožené čalounění. Jinak jsme na opravách sedadel spolupracovali s čalouníkem, chromové díly samozřejmě nechávám pochromovat v galvanizovně, ale další práce obvykle zvládáme sami.

Účastníte se také nějakých veteránských soutěží nebo srazů? Máte odtamtud nějaká ocenění?
Ano, účastním a řadu cen jsem si z veteránských soutěží také přivezl. Dříve jsem byl na nějaké akci skoro každý víkend, veteránských srazů a závodů se totiž u nás koná poměrně hodně. Většinu srazů jsem nejdříve objel s „Pontonem“, poté s „Křídlem“.

Kam se chystáte letos?
Letos v srpnu se například chystám s kupé W123 na Priessnitzův okruh v Jeseníkách.

Nakolik se na takových soutěžích doopravdy závodí?
Mě to nedá a vždycky se snažím dojet na medailovém místě, abych si přivezl nějaký pohár… ceny za čtvrté místo už nejsou tak zajímavé (smích).

Když jste přes týden seděl za volantem kamionu, chtělo se vám o víkendu znovu řídit veterána?
 Určitě ano, je to něco úplně jiného. Veteránské srazy a závody jsou akce na celý víkend, obvykle se přijíždí v pátek večer, člověk tam potká řadu známých lidí, popovídáte si, dozvíte se spoustu zajímavostí. V sobotu jsme šli závodit a odjížděli jsme většinou až v neděli. Volant je pro mě zkrátka láska na celý život.

Nechybí vám ten „kamioňácký“ volant po odchodu do penze?
Přes léto ani tolik ne, to mám co dělat, ale v zimě to asi bude horší. Do důchodu jsem odešel v listopadu 2018, ale ještě v březnu jsem nastoupil do MD logistiky na brigádu na noční závozy. Nějaké denní ježdění bych možná na chvíli vzal.

Milan Herrmann pracoval v Mrazírnách Dašice a posléze v MD logistice jako řidič 21 let. Na snímku s jedním ze svých nablýskaných krasavců a s vnučkou Zuzankou.