4. část

MD logistika si v roce 2017 připomněla 15. výročí od svého založení. Přinášíme proto další pokračování vzpomínek dlouholetého technického ředitele podniku Pavla Švehly, s nímž se dnes podíváme na problémy, které někdejší odštěpný závod Mrazíren Praha v Dašicích řešil v oblasti hospodaření s vodou.

Voda nad zlato
Když počátkem 70. let koupily Mrazírny Praha areál někdejšího cukrovaru v Dašicích, musely vyřešit zásobování dostatkem pitné vody. Areál byl sice napojen na městský vodovod v Dašicích, ale jeho kapacita naprosto nedostačovala. To se ukázalo pro budoucnost závodu jako velmi omezující. Samotný provoz chladícího zařízení pro sklady vyžadoval poměrně velké množství vody a počítalo se i s rozvojem výroby mražených produktů, který měl spotřebu vody dále zvýšit. V zimě pak byla voda třeba pro výrobu páry a vytápění budov.

Zpočátku se dašické mrazírny snažily situaci vyřešit napojením závodu na několik vrtů, které byly v areálu ještě po cukrovaru, a později byly ještě další vrty provedeny, ale jejich vydatnost nebyla valná. „Snažili jsme se využívat i vrty, které byly provedeny v okolí Dašic jako průzkum možného zajištění pitné vody pro obec. Ale ani jejich vydatnost nestačila. Dokonce jsme v podniku měli hydrogeologa a s jeho pomocí jsme zjistili, že bychom museli vrtat až do hloubky čtyřiceti metrů a ani pak bychom neměli záruku, že vody bude dost a bude kvalitní,“ vzpomíná Pavel Švehla.

Nepřítel vodní kámen
Pro úpravu vody čerpané z vrtů do podoby průmyslové vody existovala poměrně velká a technologicky složitá úpravna umístěná vedle současné budovy kotelny, kde se voda filtrovala a dávkovaly se do ní různé chemikálie ke snížení její vysoké tvrdosti a obsahu železa. „Dnes je tato úpravna zcela zrušená. Co dříve vyžadovalo velkou budovu, to se dnes vejde do jedné malé místnosti,“ říká s nadsázkou někdejší technický ředitel dašických mrazíren.

Bohužel ani vrty nedokázaly zajistit dostatek vody pro provoz mrazíren. Zhruba v letech 1977/78 proto oborový podnik Mrazírny Praha investoval do posílení městského vodovodu v Dašicích vybudováním zhruba devítikilometrového přivaděče z nedalekých Sezemic, které byly napojeny na pardubický vodovod. To zajistilo dostatek pitné vody pro provoz chladících agregátů i pro plánovaný rozvoj mrazírenské výroby.

Voda z městského vodovodu v Dašicích sice splňovala podmínky pro pitnou vodu, i ona ovšem obsahovala mnoho železa a byla velmi tvrdá. Protože se pro průmyslové účely zprvu nijak neupravovala, zanášela trubky kondenzátorů vodním kamenem a podnik musel každoročně vynakládat řádově 1,5 milionu Kčs na jejich čištění speciálními chemikáliemi. Voda z vodovodu se pro chladící technologii v Dašicích využívá i dnes, ovšem upravuje se moderním a levnějším způsobem a potíže v chlazení tak již nepůsobí.

Hledání úspor
Spotřeba vody byla opravdu vysoká. Pro představu – v letním období za plného výkonu spotřebovaly původní trubkové kondenzátory chladícího zařízení osm až deset kubíků vody za hodinu. Ta se vypařila při chlazení trubek, kterým procházely čpavkové páry. Mrazírny proto neustále hledaly cesty k omezení spotřeby vody, protože za vodu z veřejného řadu platila firma nemalé sumy. Ve druhé polovině 80. let proto došlo k úpravě kondenzátorů a technologie ve strojovně chlazení. To úsporu při chlazení přineslo, ovšem zároveň docházelo k rozvoji mrazírenské výroby, která byla náročná na vodu, takže celková spotřeba neklesla.

„V roce 1984/85 se vyrábělo nějakých tisíc tun výrobků ročně, převážně baleného ovoce, ale v roce 1992/93 to mohlo být už čtyři, pět tisíc tun opracovaného ovoce a po roce 1993 k tomu další až čtyři miliony litrů nanuků ročně,“ vzpomíná Pavel Švehla. Na praní ovoce padlo dost vody, větší výkon chlazení byl třeba také na jeho zamrazování. Obvykle podnik za rok vykoupil tři až čtyři tisíce tun ovoce, které se zde zpracovávalo, ovšem to nebylo zdaleka všechno, protože další ovoce se dováželo ke zpracování z jiných mrazírenských závodů.

Hlavní brána někdejších Mrazíren Dašice. 
Státní hmotné rezervy v podobě masa uskladněného v Dašicích. 

– pokračování příště –

Poděkování za poskytnutí fotografií patří Ing. Janu Horskému z Dašic.