3. část

MD logistika si v roce 2017 připomněla 15. výročí od svého založení. Dnes přinášíme další pokračování vzpomínek dlouholetého technického ředitele podniku Pavla Švehly, s nímž jsme se ohlédli až k počátkům někdejšího odštěpného závodu Mrazíren Praha v Dašicích. 

Devizové bobule
Již v 70. letech bylo při projektování dašických mrazíren počítáno s částí jednoho přízemního objektu jako s „výrobnou“. „Dlouho však nikdo nevěděl, co by se tam mělo vyrábět,“ říká Pavel Švehla, „až později zde byla spuštěna výroba dřeňových nanuků. Do Dašic se vozilo z Opavy mražené pasírované ovoce a u nás byla plnička, která z této dřeně vyráběla nanuky.“

Další náplní výrobního prostoru bylo přebalování mořských ryb (makrely, hejci). Ty přišly ve vagónech ve velkém balení a v Dašicích se balily do sáčků po dvou třech kusech a šly do obchodů. Podobně se zmrzlé filé v pětadvacetikilových balících pilami řezalo na plátky a kostky. „Porcovaly se zde kousky zmrzlého hovězího masa na guláš, speciálním lisem s křížovým nožem se čtvrtily slepice do balení se zeleninou a nudlemi na polévku. Nebo se balily směsi zmrzlé zeleniny a ovoce na přípravu leča. Takovéto výrobky tu vznikaly,“ vzpomíná Pavel Švehla.

Zajímavou výrobou, která byla v Dašicích zavedena na sklonku 80. let, bylo zpracování a mražení bobulového ovoce – angreštu, rybízu, borůvek, brusinek, ale také jeřabin nebo černého bezu. Když se ovoce vykupované od zahrádkářů zamrazilo, bylo možné jej perfektně očistit od všech třepinek a okvětních lístků. „Angrešt se například nádherně ‚oholil‘ od všech chloupků. Následně se ovoce třídilo podle velikosti a také podle barvy plodů u jednotlivých druhů ovoce,“ doplňuje Pavel Švehla. Prodej mraženého ovoce do západní Evropy představoval pro tehdejší socialistické Československo vítaný zdroj deviz. Tento artikl zajistil dašickým mrazírnám výsadní postavení mezi českými potravinářskými podniky. Ročně se zde zpracovalo až 5000 tun drobného ovoce.

 

Z Kuby do Dašic
Ve druhé polovině 80. let se výrobní prostor začal upravovat na zpracování citrusových šťáv. Československo v té době podporovalo socialistický režim na Kubě vývozem strojů a techniky a Kubánci tyto dodávky částečně spláceli mimo jiné i dodávkami ovoce. Proto byla z tehdejšího Západního Německa dovezena a v Dašicích instalována linka na zpracování citrusového koncentrátu. Z Kuby se do Evropy lodí dovážela až čtyřikrát zahuštěná citrusová šťáva z pomerančů, citronů nebo grapefruitů (kvůli zmenšení objemu). Měla zhruba konzistenci medu a do Dašic se přivážela již zamražená. Tady se nechala mírně rozmrazit, zjistil se obsah vitamínu C, ten se případně doplnil, pokud byla málo sladká, dodal se cukerný sirup a přebalovala se do kilových plechovek. „Doma pak stačilo otevřít chladničku, nabrat z plechovky lžíci koncentrátu, ve sklenici dolít vodou a vznikl ovocný nápoj. To bylo tehdy poměrně úzkoprofilové zboží a hodně ho od nás braly aerolinie pro přípravu nápojů na palubě. Ty dokonce požadovaly ještě sladší koncentrát,“ říká Pavel Švehla.

Pro maloobchod se koncentrát balil do staniolových kapsiček s dávkou zhruba pro jednu skleničku. Pro toto balení se zakoupily stroje z Německa, ovšem problém byl s používanou fólií. Originální německá byla velice drahá a výrobek prodražovala, ovšem tuzemská náhražka se zase nedržela ve spojích a džus z těchto sáčků prosakoval. To odsoudilo tento výrobek k nezájmu spotřebitelů.

Po roce 1991, kdy skončil dovoz kubánského ovoce, zaujala místo zpracování koncentrátu opět výroba nanuků, ovšem již na nové výrobní lince. Dánská linka umožňovala vyrábět smetanové i ovocné nanuky a ročně se zde vyrobily zmrzliny ze čtyř milionů litrů dřeně či smetanového krému.

 

Vlevo máslo, vpravo rakety
Poměrně nečekané dopady mělo pro dašický závod sousedství s kasárnami tehdejší Československé lidové armády. V Dašicích totiž přímo přes hlavní silnici od mrazíren sídlila posádka raketového vojska (podle zdrojů z internetu šlo o samostatný 41. raketový dopravní oddíl zabezpečující přepravu raket). Armáda nedovolila postavit v areálu mrazíren vyšší budovy, aby z nich nebylo vidět do protějších kasáren. Administrativní budova měla být původně o patro vyšší než dnes, ale kvůli nařízení tehdy všemocné armády zůstala pouze dvoupodlažní. Také okna směřující ke kasárnám musela být původně zasklena matnými neprůhlednými skly, z tohoto požadavku vojsko slevilo až ve druhé polovině 80. let, kdy byly okenní tabule v administrativní budově postupně vyměněny.

Armáda také zarazila zajímavý projekt, o němž se v Dašicích uvažovalo. Dříve bylo obvyklé, že se v sousedství mrazírenských provozů stavěly např. zimní stadiony, aby se chladící technologie plně využila. Podobně měl v Dašicích vzniknout ovál pro ledovou plochou dráhu, ovšem protože armáda si nepřála žádný velký pohyb veřejnosti (a především cizinců) ve svém okolí, záměr byl smeten ze stolu. Přitom Pardubice jako město s velkou plochodrážní tradicí měly o výstavbu velký zájem.

 

Dašice na mrazírenské mapě
Od konce 70. do závěru 80. let procovala v dašických mrazírnách přibližně stovka zaměstnanců. Z toho byla přibližně čtvrtina řidičů, další čtvrtina připadala na skladníky, zbytek pak připadal na autodílnu, údržbu a administrativu.

Pod dašický odštěpný závod Mrazíren patřilo také středisko v Trutnově – menší mrazírenský sklad s deseti, dvanácti zaměstnanci a necelými 2000 m3 objemu a dále mrazírny v Lanškrouně se zhruba 30-40 lidmi. Oba závody měly na starosti distribuci mrazírenských výrobků v jejich regionech. „Tyto sklady sloužily vlastně jako překladiště – z Dašic tam velký kamion dovezl zboží a odtud ho menší auta rozvážela po kopcích,“ vzpomíná Pavel Švehla.

Provoz v Dašicích byl po dokončení druhé etapy výstavby ve druhé polovině 80. let jedním z největších a nejmodernějších mrazírenských skladů nejen v Československu, ale v celé Evropě. U nás byl srovnatelný pouze s mrazírnami v Mochově, které ovšem byly daleko starší. Postupně se v Čechách budovaly další mrazírenské kapacity – v Opavě, Táboře, Dýšině u Plzně – ale Dašice stále patřily k páteřním závodům tehdejšího oborového podniku s největší kapacitou. „Dalo by se říci, že rozmach moderního mrazírenského průmyslu začal v Dašicích,“ říká Pavel Švehla.

Počátkem 90. let se oborový podnik Mrazírny Praha rozpadl a mrazírny v Dašicích staly samostatným státním podnikem. Podobný osud potkal i někdejší dvě podřízená střediska. V Lanškrouně jsou budovy dřívějších mrazíren dnes již zbourané. Pro úplnost dodejme, že na místě zrušeného pardubického závodu Mrazíren na břehu Labe, který se přestěhoval do Dašic, stojí dnes telekomunikační budova s typickou věží.

 Vlevo na snímku původní strojovna
a kondenzátory chlazení
Administrativní budova a vrátnice
 Pohled na řídící panel strojovny chlazení

Poděkování za poskytnutí historických fotografií patří Ing. Janu Horskému z Dašic.