V našem seriálu Víc než jen hobby čas od času představujeme zaměstnance MD logistiky, kteří se věnují zajímavému koníčku. Tento příspěvek se z této řady poněkud vymyká, proto jsme zvolili i jiný titulek. Slovo koníček zde asi není úplně na místě, přesto jde o činnost navýsost záslužnou a prospěšnou. Řidič frigo návěsu ve vnitrostátní kamionové dopravě MD logistiky Radovan Vilibald Tomášek totiž patří mezi dlouhodobé dárce krve. Na svém kontě má již 70 odběrů a je držitelem bronzové, stříbrné a zlaté medaile Jana Jánského.

Přestože dárcovství krve je hojně podporované a každý ví o jeho důležitosti pro záchranu lidských životů, málokdo tuto ne zrovna příjemnou proceduru pravidelně podstupuje. Co k ní přivedlo vás?
            První informace o darování krve jsem získal od mého otce, který byl dokonce držitelem Jánského plakety za 250 bezpříspěvkových odběrů, což je nejvyšší ocenění pro dárce. Jako mladý kluk jsem tomu samozřejmě moc pozornost nevěnoval, ale možná přispělo i to, že oba rodiče byli členy Československého červeného kříže a koneckonců i já jsem těsně před rokem 1989 získal odznak Mladý zdravotníkJ Ale na prvním odběru jsem byl, až když jsem se oženil, zhruba v nějakých 24 letech. Dárcem jsem tak už 19 let.

Dříve bylo možné darovat pouze takzvanou plnou krev, dnes je možné darovat i krevní plazmu. Jste také jejím dárcem?
            Ano, i když zpočátku jsem dával přednost darování krve, protože je to rychlejší – za pět šest minut je obvykle hotovo. Při darování plazmy se do těla vrací zpátky část odebrané krve a trvá to kolem hodiny. Ale dnes už jsem si na to zvykl a chodím darovat i plazmu. Výhodou je, že plazmu je možné darovat častěji, krev pouze čtyřikrát ročně. Celkem tak chodím darovat krev nebo plazmu zhruba desetkrát ročně.

Zdravotníci si doslova hýčkají dárce se vzácnými krevními skupinami. Patříte mezi ně?
            Nevím, jestli bohužel či bohudík, ale musím se přiznat, že ano. Mám vzácnou kombinaci krevních podskupin, kterou má údajně asi jen pět procent obyvatel. Jednou mě díky tomu dokonce pozvali na přímou transfúzi, když potřebovali pro pacienta co nejpodobnější krev přímo při operaci. Takže jsem daroval krev na operačním sále, sice oddělený rouškami, ale spojený hadičkami s tím pacientem. Občas mě také z transfúzní stanice pozvou na mimořádný odběr, pokud vědí, že budou potřebovat krev s vlastnostmi té mojí.

Nevypadá to, že byste hodlal pověsit darování krve nebo plazmy na hřebíček…
            Dokud mi to zdravotní stav dovolí, chci krev darovat dál. Ještě mi chybí deset odběrů k získání zlatého kříže první třídy.

Jak jde dárcovství krve skloubit s vaším zaměstnáním?
            Někdy je to těžké, po darování krve nesmíte 24 hodin sednout za volant, tak s tím musím vždy počítat. Na druhou stranu bezpříspěvkoví dárci krve mají nárok na den placeného volna v zaměstnání v den odběru. Už jsem v transfúzní stanici dohodnutý, že mě zvou v časech, kdy mohu s ohledem na moji práci přijít. Letošní poslední odběr krve mám naplánovaný na dobu těsně před Vánoci.

Vychází vám zaměstnavatel vstříc?
            Jezdím obvykle od pondělí do pátku nebo do soboty vnitrostátní dopravu a MD logistika mi vychází vstříc nad rámec svých povinností, a to především u poskytování volna po odběrech.

Pokud byste chtěl někoho přesvědčit k dárcovství krve, co byste mu řekl?
            Dobrý pocit, že můžete někomu zachránit život, ten je k nezaplacení. Další výhodou je, že jste díky kontrolám krve před každým odběrem pravidelně zdravotně kontrolovaný. Ale zajímavé jsou ve finále i daňové úlevy, které bezpříspěvkoví dárci mají. No a já jako sportovní fanda ocením, že se občas v transfúzní stanici potkám s hradeckými hokejisty, kteří chodí také čas od času darovat.

Pojďme se ještě na chvilku zastavit u vaší profese. Jak jste se dostal k řízení kamionu?
            Volantu se držím od roku 1994, kdy prvních deset let jsem jezdil po stavbách a dělal rozvoz potravin. V té době bylo docela těžké se dostat za volant a nešlo jít rovnou na kamion. Začínal jsem dva roky na menších náklaďácích, pak teprve jsem dostal kvalifikaci na vlek a návěs. Pokud jsem tehdy sháněl zaměstnání, všude chtěli nějakou praxi. Potom jsem začal jezdit ven, projel jsem křížem krážem celou Evropu kromě Anglie, stihnul jsem i Rusko a Kazachstán, ale postupem doby mě to přestalo do zahraničí lákat. Problémů tam je čím dál tím víc. A není to jen o velkém tlaku na řidiče nebo o omezujících předpisech. Je to o problémech jako když vám nedej bože vykradou auto nebo „jen“ naftu z něj. Zažil jsem, když nás na jihu Itálie u Neapole napadli, tam to bývalo docela pravidlem, proto jsme potom jezdili ve skupinách dvou až čtyř aut. Problematický je také jih Francie. Takže jsem uvítal, že mohu v MD logistice, kde jsem již třetím rokem, jezdit vnitrostátní rozvoz mražených a chlazených potravin.